Saylus.The-Virus

* * *   R E I N K A R N A C E    * * *

       V nejvýznamější knize bráhmanů v Bhagavad Gitě se píše: „Tak, jako se člověk zbavuje starých obnošených šatů a obléká si nové, stejně tak duše uvězněná v těle se zbavuje starých těl a vstupuje do nových. Neboť smrt čeká každého, kdo se narodí a narození každého, kdo zemřel.“
Jestliže jsme však již kdysi na zemi žili, proč si to nepamatujeme? Zdá se, že řada z nás si na své předchozí životy matně vzpomíná. Kdo po spatření neznámého města nezažil pocit, že zde již kdysi byl? Nebo po setkání s neznámým člověkem neměl pocit, že ho odjakživa zná? Mohly by tyto pocity mít původ v minulých životech? A jak si na to vše vzpomenout?
Někdo si scény z minulých životů může vybavit během meditace, ve snu, nebo jen tak. Většina však volí hypnotickou regresi - návrat zpět do minulých životů. Popsat tento fenomén je pro osoby těžké, nicméně shodují se v těchto bodech - pocit klidu a míru, hluk, tmavý tunel, opuštění těla, setkání s jinými bytostmi, Světelná bytost, zpětný pohled, rekapitulace, nepřekročitelná hranice a návrat. Díla od MUDr. Raymonda Moodyho netřeba představovat. V knize najdete i postup, jak takovou regresi provést (třeba nahráním vlastního slova na kazetu).

       Člověk umírá a v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak jeho lékař prohlašuje, že zemřel. Slyší nepříjemný zvuk, hlasité zvonění nebo bzučení a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak se ocitá náhle mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti, a vidí své tělo zpovzdálí jako divák. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Poznává, že má stále ještě nějaké tělo, i když značně odlišné a nadané jinými schopnostmi. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi milující a laskavý duch - něco, co dosud nepoznal - jakási bytost ze světla. Položí mu otázku, která ho přiměje k ohodnocení vlastního života a pomůže mu při tom paranormatickou projekcí důležitých událostí jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, dělící zřejmě život pozemský od života budoucího. Shledává ale, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Váhá, protože je už tak zaujat svými novými zážitky, že se vrátit nechce. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale pak se přece jen nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál.

       Dle Tibetské knihy mrtvých se nejprve odloučí duch nebo duše umírajícího člověka od těla. Zanedlouho potom padne jeho duše do mdloby a ocitne se v jakési rokli, avšak nejen v jakési rokli, avšak nejen v jakémsi hmotném údolí, nýbrž v jakési úžině, která přesně odpovídá jeho osobnímu ohraničení, v němž jeho vědomí stále existuje. Vnímá hrůzné a děsivé zvuky, jako kvílení větru, šumění a pískání a vidí sebe a své okolí v šedavém mlhavém osvětlení. Diví se, že se nachází mimo své tělo. Vidí a slyší, jak jeho přátelé naříkají kolem jeho mrtvoly a připravují pohřeb. Ale když se pokouší je oslovit, nemohou ho vidět ani slyšet.
Není důležité, zda v reinkarnaci věříme. Pokud zákony karmy a boží milosti skutečně existují, budou působit nezávisle na našich postojích. Je však nutné, abychom se chovali tak, abychom další karmické dluhy nedělali. Skeptik se může zeptat: „A co když žádná karma či reinkarnace nebo věčný život neexistují?“
A co když ano?!

       Senzibilové často zdůrazňují, abychom se prostřednictvím denních meditací připravili na pokračování života po smrti, abychom se vyhnuli šoku, jenž by mohl po opuštění těla následovat. Chceme-li předejít tomu, abychom se znovu rychle reinkarnovali, musíme se snažit překonat své zlozvyky a tělesné touhy. Bytost, jež není schopna např. potlačit touhu po alkoholu, si je nese do astrální oblasti. Pokud je tam není schopna uspokojit, táhne ji to zpět na zem, aniž by se před tím na další reinkarnaci řádně připravila. Snažme se proto být takovým typem člověka, kterým bychom chtěli být v následující reinkarnaci.